Západní Francie - fotocestopis. Část I - Normandie

Do západní Francie se dá sice dojet autem přes noc, článek ale považujte jako tip na delší dovolenou.. Byla by velká škoda tenhle krásný a specifický kraj odbýt pár dny...

Výběr destinace pro loňskou dovolenou byl po zhlédnutí několika fotek vcelku jednoznačný. Západní pobřeží Francie – konkrétně Bretaň s velkým rozdílem přílivu a odlivu, vysokými útesy i pozvolnými plážemi, ať už písečnými nebo kamenitými s kulatými žulovými balvany, spoustou majáků a stálým počasím. To vše ve mně vyvolalo očekávání vyslovených fotografických žní, vždyť je to krajina tak vzdálená od domovských Jizerek, kde je to „buď do kopce a nebo prší“. Předtucha se splnila, cvakal jsem, co se dalo. Navíc jsem si tu zemi zamiloval a určitě jsem tam nebyl naposled...

Normandie

Cílem naší čtrnáctidenní cesty bylo pobřeží Bretaně, kterou jsme chtěli objet dokola, nicméně byla by škoda ignorovat Normandii, přes kterou se musí tak jako tak přejet. Je ale pravda, že jsme ji vzali hodně zkrátka a první ochutnávku (doslovně) jsme uskutečnili v malém přístavním městečku Honfleur, vlastně až v polovině cesty skrz tuto část Francie. Jedná se o malé historické městečko hojně navštěvovaně turisty, jehož starý přístav „Vieux Bassin“ rozhodně stojí za to vidět. Obr.1, Obr.2., Obr.3 Dnes samozřejmě přístav slouží jako kotviště soukromých jachet, ostatně jako ve většině okolních měst. Obchod a průmysl se zkoncentroval do několika větších center, kde vyrostly přístavy velikostí vhodnější pro dnešní plavidla. Historická městečka tak jsou dnes postavena na cestovním ruchu a je pravda, že právě v Honfleur to bylo stejně rušné jako třeba na Václaváku.

Když se řekne Normandie, patrně se každému vybaví rok 1944 a vylodění spojeneckých vojsk v rámci operace „Day D“. Pláže, na kterých vylodění probíhalo (Sword, Juno, Gold, Omaha a Utah beach) se nacházejí pár kilometrů od Honfleur na východ, za tak zvanou Normandskou riviérou. Na pobřeží najdeme spoustu míst invazi připomínajících. Ať už to jsou rozlehlé hřbitovy nebo památníky u jednotlivých pláží, samotné pláže jsou dnes ale uklizené a slouží zase svém původnímu, rekreačnímu účelu.

Počínaje poloostrovem Cotentin severně od pláže Utah, nejzápadnější a s třiceti kilometry i nejdelší vyloďovací pláže, začíná mít pobřeží členitý charakter a je tak vlastně předvojem skalnaté Bretaně. U městečka Barfleur se nachází první z majáků po naší trase, a to hned s více jak 80metry druhý největší ve Francii: Phare de Gatteville. Maják na vás určitě zanechá silný dojem, zvlášť pokud nejste na takové stavby úplně zvyklí. Fotograficky se u něj dá doslova vybláznit, zvlášť v době odlivu, když si štelujete kompozici, proměřujete scénu a po těch pěti minutách je moře o metr až dva jinde. U odlivu to jde, při přílivu to moc příjemné (a vlastně ani bezpečné – pro vás i techniku) není.

Sever pobřeží poloostrova je částečně využíván pro vojenské cvičné účely, nicméně postupem na jih se jeho charakter mění, existuje zde spousta zákoutí určených pro klidnou, nenáročnou a romatickou rekreaci (například pláže u le Rozel mezi Cap de Flammanville a Cap de Carteret), nebo pro rekreaci v letoviscích nabízejících veškerý komfort - níž kolem městečka Granville. Většina domků poblíž pláží nemá své stálé obyvatele a vesničky ožívají hlavně v době letní sezóny. Průjezd po hlavní spojnici stojí za to, těch třicet kilometrů pojedete alespoň hodinu.

Odtud je to také už jen coby kamenem dohodil k symbolu západní Francie, k ostrůvku le Mont St. Michel. Označení ostrůvek dnes už vlastně není pravda, protože ke skalnímu masivu byl postaven umělý násep, který se díky usazeninám neustále rozšiřuje. Počátky opatství na ostrůvku se datují z osmého století, kdy avranchský biskup Aubert na skalním ostrově zřídil klášter. V jedenáctém století započala stavba kostela na úplném vrcholu ostrůvku a jeho okolí bylo postupně zastaveno směsí románských a gotických domů. Vznikla tak finální silueta, která je s „eifelovkou“ asi to nejznámější z Francie.

Na pravé straně náspu je plocha s parkovištěm, to je však v přílivové zóně a pokud ho využíváte, všimněte si u vchodu do opatství cedule s pro ten den platným plánem přílivu a odlivu. Součástí informace je i výška přílivu a zda je auto na parkovišti bezpečné či nikoli. Pro klid duše a hlavně časově nerušenou procházku po ostrůvku doporučuju zaparkovat na parkovišti v městečku asi kilometr vzdáleném a zbytek dojít. Připravte se na to, že na poměrně malé ploše se budete v úzkých uličkách míjet s davy turistů, zvlášť pokud jste přijeli v hlavní sezóně. Obr.12 Pokud máte rádi spíš klid a přesto chcete toto místo navštívit, pak vyjděte brzo ráno. Obchůdky a restaurace budou teprve otvírat, ale kvůli nim tam nejdete, že? S focením uvnitř koplexu je to složitější, klid na to mít rozhodně nebudete, lidem v záběru se nevyhnete. Pokud budete fotit zvenku siluetu ostrůvku, navíc za setmění se stativem, počítejte s tím, že na náspu nebudete sami, mnoho lidí se postaví za vás a budou fotit kompakty odtamtud, co si ten „profík“ staví stativ. Průšvih je, když si vyberete místo, postavíte a čekáte na setmění. A za tu dobu si postaví stativ další tři lidi o dvacet metrů před vás... Vzdal jsem to...