Západní Francie - fotocestopis. Část II - Bretaň

Mont St. Michel leží vlastně na hranici Normandie a Bretaně. Po opuštění tohoto magického místa už jsme v Bretani. To poznáme nejen na trochu jiném stylu budov, ale i z toho, že cedule měst jsou dvojjazyčné. Kromě francouzštiny se zde objevuje i další jazyk, francouzštinu v ničem nepřipomínající. Čím víc na západ, tím je to zřejmější. Domorodci ale mluví prakticky jen francouzsky, komunikační problémy naštěstí nejsou. Tedy pakliže francouzsky umíte vy...

I když do Bretaně jedete kvůli přírodě (hlavně tedy útvarům na pobřeží), byla by škoda vynechat i některá města. Prvním z těch, která rozhodně stojí za vidění, je St. Malo. Jedná se o poměrně velké město se spoustou domorodců, nicméně v jeho historickém centru obehnaném hradbami (nazváno Intra Muros) se potkáme převážně s turisty. Opět, i toto město je turisticky docela exponované a může být problém už třeba se zaparkováním, a to přesto že záchytná parkoviště u přístavu na vnější straně hradeb mají kapacitu obrovskou.
Historie St. Malo sahá až k počátku 7.století, kdy do oblasti připluli šiřitelé křesťanství z Británie a po jednom z nich MacLaw byl jeden z ostrůvků pojmenován. Později se Malo (zkomolenina jména) stalo součástí nedaleké pevniny. St. Malo se díky strategické poloze stalo místem, kterému se nevyhnula prakticky žádná válka, čemuž nakonec svědčí i za své mohutné hradby. Během druhé světové války bylo město prakticky komplet zničeno. Zatímco se Němci opevnili v předtuše útoku z moře, ten přišel nečekaně z pevniny. Dnešní historické město tak bylo znovuvystaveno v padesátých letech, původní budovu asi nenajdete. Nicméně kdybyste tuto informaci neměli, na místě samotném by vás to rozhodně ani nenapadlo.

Při odlivu se můžete suchou nohou dostat na nedaleký ostrůvek Grand Be kde je hrob spisovatele a politika Chateaubrianda nebo na pevnost Fort National. Je důležité mít ovšem na paměti čas k bezpečnému návratu. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je tu i 14 metrů a chodníček je úzký. Při davech lidí tudy proudících tak návrat na hraně může být docela adrenalinovou záležitostí a můžete se nechtěně stát hlavními aktéry napínavé podívané pro turisty pozorujících moře z hradeb.

Pokud Vás omrzela města a památky a chcete se těšit spíš z přírody, vydejte se ještě dál na západ. Pobřeží Cóte de Goelo a Cóte de Granit Rose. Obě tyto oblasti jsou si podobné členitostí i strukturou pobřeží, přesto jsou jiné. Ta první z nich na mě působila trochu divočeji.
Výchozím bodem pro poznávání Cóte de Goelo je městečko Paimpol s příjemnou atmosférou a výborným kempem na pobřeží prakticky jen sto metrů od moře. Je to tedy ideální místo pro vycházku na focení odlivu nebo ranního přílivu (východní orientace).

Okolí města je však i tak pouze slabým odvarem k výletu, který nás čeká na nedaleký ostrov Brehat (Ile de Brehat). Na ostrov se dostanete jen malým trajektem z asi 10 km vzdáleného Pointe de l´Arcouest. Ostrov samotný (ve skutečnosti to jsou ostrovy dva spojené malým mostem) je asi 3-4 km dlouhý a dá se po cestě spojující přístav na jihu s majákem Phare du Paon přejít za hodinu. To byste ovšem nesměli fotit. Připravte se na to, že na ostrově vydržíte klidně celý den. Já osobně při příští cestě do Bretaně využiju zdejší kemp. Pro fotografa jsou vcelku pozdní příjezdy a brzké odjezdy trajektů docela limitující. Příliv a odliv navíc zapříčiní to, že stejná místa můžete fotit při cestě k majáku a stejně je vyfotíte i cestou zpátky, protože prostě vypadají jinak. Nelekněte se, když při příchodu do přístavu najednou nebude nikde voda a váš trajekt má za pár minut odjezd. Trajekty odplouvají ze tří míst podle stavu moře, prostě jděte po betonovém chodníku (o němž jste při výstupu z lodi před pár hodinami vůbec neměli potuchy) asi deset minut dál, vaše loď bude odplouvat odtamtud. Nebojte se, zmateni nebudete sami, společně s dalšími turisty ale cestu najdete.

Nejsevernější část pobřeží Bretaně od ostrova Brehat až k městu Trébeurden je známa pod označením Cóte de Granite Rose, neboli Pobřeží růžové žuly. Pobřeží je poseto obrovskými žulovými balvany, nejvíc je to pak patrné mezi městy Perros Guirec a Trébeurden. Atraktivní lokalita je využívána místními zbohatlíky k výstavbě víkendových sídel, naštěstí tyto baráčky nenabourávají dojem z místa ani kompozici. Díky své západní orientaci můžete tady fotit nejen už tak růžové nebo načervenalé žulové sestavy v podvečerním světle, které tyto barvy ještě znásobí, ale i „kýčovité západovky“. Teda pokud se vám nestane to, co mě. Celý den pražilo slunko, bylo bez mráčku, ale k večeru, když už jsem byl připraven se stativem na místě, se od moře přihnala mlha... No co, další místo, na které se ještě určitě vrátím. Pokud máte procházek po plážích dost, a chcete uniknout do stínu a zároveň se i trochu vzdělat, zamiřte do akvária v Trégastelu. Kromě pohledu na nejrůznější mořské potvory se zde máte možnost dozvědět i to, jak vlastně funguje příliv a odliv.

Nejzápadnější oblast Bretaně se nazývá vcelku příznačně Finistére, tedy v bretonštině „konec světa“. Tato část Bretaně má poněkud divočejší charakter, pobřeží již není balvanovité s oblázkovými či písčitými plážemi, ale tvoří jej vysoké útesy. Tato část Francie je rozdělena do tří poloostrovů, objíždět ji po pobřeží je jistě krásné, ale i zdlouhavé. S ohledem na další plán cesty jsme tedy návštěvu omezili „jen“ na dva jižní poloostrovy – menší Crozon a větší Cornouaille. Na poloostrově Crozon určitě zajeďte až na konec do malebného přístavního (jak jinak) městečka Camaret sur Mer. Můžete si odsud udělat krátký výlet k mysu Pointe de Pen-Hir (v překladu Mys Koňská hlava), jehož útes je vysoký 55 metrů a je považován za jeden z nejkrásnějších při volném oceánu v Bretani.

Cestou k tomuto mysu projdete kolem menhirového pole Lagatjar. Menhiry jsou sice menší než ty daleko známější v Carnacu, narozdíl od nich jsou tyto ale volně přístupné.

Poloostrov Cornouaille na sobě skrývá mys Pointe du Van a Pointe du Raz (často bývají zahaleny mlhou nebo alespoň je mlze ukryt horizont), dva nejzápadnější výběžky celé Francie, jsou vzdálené asi kilometr vzdušnou čarou a odděluje je Baie de Trépasses, tedy Zátoka zesnulých. Ta vděčí za svůj název mořským proudům, které v této zátoce vždy vyplavily zbytky ztroskotaných lodí i s posádkou. Pokud vám někde v okolí spadne náhodou některý příbuzný do moře, nevíte sice, kdy ho najdete, každopádně ale víte kde. Samotná zátoka ale díky písečné pláži vložené mezi dva vysoké o moře vybíhající útesy vypadá krásně a přes svůj název je využívána ke koupání (pravda, díky Atlantiku trochu chladnějšímu) a hlavně k surfování na přílivových vlnách. Osobně se mi atmosféra úplného západu Francie moc líbila, dojem zkazilo jen parkovné na Pointe du Raz (5 EUR). Zatímco všude byla možnost kromě placených parkovišť využít i ta neplacená, byť třeba jen 300 metrů vzdálená (o horší poloze tedy nemohla být řeč) tady tu možnost nemáte. Aby vás donutili zaplatit, ve vzdálenosti asi 5 km od tohoto místa je zákaz parkování, tedy zase na Francii věc poněkud neobvyklá.

Přírody a divokého pobřeží už bylo dost, je třeba zase zamířit mezi lidi (ne, že byste jich po trase nepotkávali už tak dost). Cestou do Carnacu k proslulým menhirovým polím se zastavte v městečku Concarneau, konkrétně ve staré pevnosti ukryté v hradbách. Toto místo vás dokonale připraví na turisty přeplněný Carnac, do kterého zamíříme následně. V jeho okolí se nacházejí řady tisíců menhirů (alignements) – stojících kamenů – které lze považovat za nejvýznamnější prehistorické naleziště v Evropě pocházející z doby dávno před pyramidami v Egyptě. Menhiry postavené do záhadných linií a kruhů (kromlechů) byly postaveny odhadem mezi roky 5500 – 3500 před Kristem. Stáří „staveb“ je dodnes předmětem dohadů, stejně jako jejich účel. Na poměrně malé vzdálenosti jsou tisíce těchto kamenů poskládány ve čtyřech velkých skupinách Le Ménec, Kermario, Kerlescan a Le Petit Ménec. Menhirová pole jsou oplocená a volně přístupná jsou pouze ovcím spásajícím trávu mezi nimi. Turisté k menhirům mohou jen ve skupinách s průvodcem za příslušný poplatek. Ostatní se musejí dívat skrz pletivo. I to ale stojí za to.

Od městečka Honfleur jsme ujeli něco přes 1500 kilometrů a strávili na různých místech úžasné dva týdny. Do konce dovolené zbývají dva dny, je čas se vydat na cestu zpět domů. Čeká nás přibližně dva tisíce kilometrů...